Pět rad do života

Nedělej to, z čeho máš špatný pocit. Co tě těší, dělej častěji

Než se nadechnete k protestu, že svět není růžová zahrádka, kde byste si mohli dělat jen to, co vás baví, zamyslete se. Nikdo neříká, že je to jednoduché, ale zaručeně to vylepšuje náladu i životní postoj.

Řekněme, že zuřivě neradi nakupujete ve velkých supermarketech a z etických i osobních důvodů dáváte přednost malým krámkům, pekařstvím a řezníkům. Jenže na trase z práce domů se žádný takový obchůdek nevyskytuje. Takže den co den trávíte zhruba čtvrt hodiny mezi regály supermarketu, který máte po cestě, kupujete pořád dokola to samé jídlo, kvasí vám nervy ve frontě k pokladně a doma pak ještě občas z tašky vybalíte zboží, u kterého den spotřeby znamená "už před týdnem bylo pozdě".

Inspirace ze života

Zdůvodnění, proč o své vůli děláte něco, co vás vytáčí, je nasnadě. Nemáte času nazbyt, řítíte se domů a potřebujete do půl hodiny nakrmit dravou zvěř (tedy svou milovanou rodinu).

Místo teoretických důkazů jsem provedla praktický pokus. Tenhle problém je totiž i můj, tak jsem jednoho dne ujela o dvě zastávky tramvají víc a prošla domů delší trasu, na které leží řezník, malý obchod s ovocem a zeleninou, pekárna a na závěr malá cukrárna.

Domů jsem přišla později o pětačtyřicet minut, což zvěř rozložená mezi počítačem a televizí nezaznamenala. Večeři, po které nenásledovalo bolení břicha, už ovšem ano. A když jsem na závěr hodila do placu domácí meruňkové koláče (to ta naše cukrárna umí), nadšení neznalo mezí.

Každý den si samozřejmě prodlouženou trasu nestřihnu, ale aspoň co nejčastěji to půjde. Už proto, že se zmiňovanému dni u nás doma říká: tehdy, když máma donesla tu fantastickou šunku.

2.Čím větší cíl máš před sebou, tím menší kroky bys měl/a dělat

Mít všechno hotové hned je prokletí naší doby. Máte v ruce mobil s internetem, ve druhé klíčky od auta a vlastně neexistuje důvod, proč byste všechno od zaplacení složenky po zařízení cesty kolem světa neměli mít hotové maximálně do několika hodin.

Nepotřebujete mít vystudovanou psychologii, aby vám došlo, že je to zdroj obrovského stresu. Heslo, které lze v tomto ohledu považovat za svatý grál, je citátem z dopisu jednoho váženého muže jinému váženému muži: "Klid, rozvahu a hlavně se neposrat." Autor: Jiří Voskovec.

Řečeno kulantněji, ať se před vámi tyčí jakkoliv vysoká hora úkolů a už už se z ní odlamují kusy průšvihů a trhá se lavina zanedbaných povinností, nejdřív si ji v klidu prohlédněte a udělejte si k tomu čaj. Než vychladne, bude hora vypadat trochu menší, a dokonce už vás napadne, kam až můžete vyšplhat dnes a jak budete pokračovat až na vrchol.

Není to úplně moderní přístup, že? Kam se podíváte, tam se lámou rychlostní rekordy, počítače mají paměť jako celá Mensa dohromady a e-mail oběhne planetu za kratší dobu, než trvá nalepení známky na dopis. Malé kroky jsou jaksi archaické a přistupovat k něčemu pomalu se skoro zdá být zločinem z lenosti. Ale vážně to funguje.

Pětatřicetiletá překladatelka Marta, kterou jsem mezi jinými požádala o spolupráci na tomto článku, se takto dopracovala ke třem uběhnutým kilometrům denně. Ovšem nezačala po pár metrech, začínala tím, že si ráno oblékla tepláky a v těch se nasnídala. Pak se převlékla do normálního oblečení a zasedla k počítači.

Běhání ji totiž tak děsilo, že se rozhodla postupovat po extra malých kouscích. Po týdnu už si v teplácích nepřipadala jako blázen a dokonce v nich vyšla před dům. A až po čtrnácti dnech, kdy ji ráno celá rodina oslovovala Zátopku, skutečně vyběhla.

3.Jsi-li unaven, odpočiň si

Přestože je rozšířenou pověrou, že do zblbnutí pracují většinou ženy, zatímco muži si umějí udělat přestávku, moc tomu nevěřím. Většinu workholiků, kteří to dotáhnou až do péče psychiatra, totiž tvoří právě oni.

Z nějakého důvodu jsme přesvědčeni, že pracovat přes míru je záslužná věc. Starat se o řvoucí mimino, a jakmile usne, naklidit byt do katalogového stavu. Nebo přijmout v práci už třetí úkol nad rámec svých povinností a odnést si ho domů, kde si k němu sedneme, až všichni usnou. Tělo se pak může zbláznit, jak vysílá signály SOS, ale nikdo ho neposlouchá.

Znáte třeba ten pocit, když se snažíte udělat něco náročného těsně po obědě? Žaludek máte plný jídla, tělo směřuje veškerou energii k jeho strávení a nahoře v mozku je prázdno. Visí tam jen cedulka Přijdu za 15 minut. Dali byste nevím co za to, abyste si mohli chvilku zdřímnout a víte, že byste pak fungovali mnohem lépe.

Tak proč to neuděláte? I deset minut odpočinku stačí, abyste dobili baterky, a snížili tak riziko, že se rozpláčete, když nebudete moci najít svou oblíbenou propisku.

V mnoha kulturách je poobědová siesta zažitým zvykem. V té naší kultuře, tak vyhlášeně rozvinuté, paradoxně nikoliv. Máme relaxační salony pro kočky, pečující kosmetiku pro auta, jezdící schody i do půlpatra, ale nemáme možnost si po obědě zdřímnout.

Je na čase to změnit, alespoň v situacích, kdy jste svým vlastním pánem. Třeba s tím miminkem. Určitě vám už někdo radil: "Jakmile dítě usne, taky si lehni." Zajímalo by mě, kolik matek a otců to doopravdy udělalo. A přitom to zbrzdí turbokolotoč prvních měsíců života s malým dítětem na celkem snesitelnou projížďku.

4.Když nevíš, co říct, řekni pravdu

Zhruba dvacítky lidí jsem se ptala na rady, které nejčastěji ignorují. Překvapivě nejčastější odpověď byla něco ve smyslu: "Víš, jak ti rodiče jako malému říkali: Nelži, jenom tím všechno komplikuješ? Tak teprve teď zjišťuju, jak strašně to platí, ale stejně se tím vždycky neřídím."

Lžeme pořád. Ne, nemáme drobné. Nestíháme, protože jsme uvízli v zácpě. Vybil se nám mobil. Ten e-mail jsme odeslali, ale asi se někde zasekl! Pacholíky neměli, tady máš jogurt. Někdy je to zbytečné, někdy zlé a někdy to zjednodušuje život. Jenomže taková lež má snahu se nabalovat. A to byl taky důvod, proč nás před ní rodiče varovali. Mimo jiné.

Jeden z mých respondentů má tatínka, už pět let důchodce žijícího na chalupě. Tudíž se tam týden co týden odehrávají hovory: "Přijedete? Přijeďte! Proč nepřijedete?" Vcelku hodný syn, který toho ovšem má za celý týden po krk a chce strávit víkend se svou rodinou v pyžamech u televize, pak fabuluje jako baron Prášil.

Jedna víkendová pracovní cesta stíhá druhou, až ho tatínek lituje, že se brzy zhroutí. "Takže o víkendech mám volno, ale užírám se," zní přiznání. "Taky mi přijde hloupý, že mě moje děti slyší lhát a že mi zřejmě jednou budou dělat to samé."

Co by se asi stalo, kdyby řekl pravdu? Otce by to mrzelo, protože práce má jaksi silnější prestiž než odpočinek a ten se jako důvod k absenci u rodičů neuznává. Ale zmizelo by užírání i špatný příklad dětem.

5.Nesnaž se nikoho změnit

Manželka manžela, otec syna, šéf podřízeného, lidé se pořád snaží změnit ty ostatní. Někdy pod záminkou výchovy, někdy podle vlastní představy pořádku a toho, "jak je to správné". Zajímavé je, že měnit někoho takzvaně ve jménu lásky se považuje za správné.

Vtipné poznámky "Jak si tě žena vyfešákovala!" mají rok po svatbě muži naznačit, že kdyby se neoženil, pravděpodobně by touto dobou chodil ve zvířecích kožešinách. "Dokud bydlíš pod mojí střechou, budeš se česat jako slušný člověk!" je zase způsob, jak třiadvacetiletému vysokoškolákovi oznámit, že o délce jeho vlasů rozhoduje otec a obecné mínění.

Potíž s dospělými lidmi je, že se už moc změnit nedají. Melancholika nerozjucháte, katastrofistu nepotěšíte a agresora nepřimějete ke smíření. Pokud vám nevyhovuje takový, jaký je, investujete svůj čas a snahu do špatného člověka. Jde-li o vaše děti, nezbývá vám než je milovat takové, jaké jsou. Jde-li o nadřízeného, který z vašeho života jen tak nezmizí, odosobněte se od něj.

"Mám švagra, který na každé rodinné akci vyvolá monstrózní hádku ohledně dědictví po tchyni, která byla i moje tchyně," vyprávěla mi třicetiletá Eliška. "A protože jsem právnička, vždycky mě do toho zatáhne. Nakonec jsem já za špatnou v celé rodině a jedu domů se žaludkem na uzel."

Eliška vyzkoušela na švagra všechno: argumentovala, řvala na něj, litovala ho, vynechala snad jen dobře mířený úder židlí. Nakonec dotáhla tento problém až k psycholožce. "Poradila mi, že se nemám snažit změnit jeho názor. On bude do smrti tvrdit, že jeho ženu při dědickém řízení okradli, a já mu to prostě nikdy nevymluvím. Dostala jsem za úkol ho příště ignorovat, jen pozdravit a konec." Už na druhý pokus se to podařilo a od té doby je klid. Švagr ztratil sparingpartnera.